O klubu

Žijeme v době, kdy se pomalu vytrácí smysl pro hodnoty a lidství. Postupně jsme si navykli užívat uniformovaného pseudopřepychu, aniž bychom hleděli sami na sebe – aniž by se lidé ptali: Jsem šťastný? Jsem svobodný? Jsem dobrým člověkem? Bude mít můj odkaz smysl? Řemeslo bylo nahrazeno vyděláváním peněz v montovaných halách, láska sexem, pomocná ruka podezřením, bratrství a identita bezduchým fanděním na sportovních zápasech. Lidské instinkty otupěly. Vše krásné a opravdové jsme vyměnili za sobecké užívání si čehosi, co z pohledu lidskosti, chrabrosti, zodpovědnosti či lásky rozhodně není hezké.

Spolu se základními hodnotami se pomalu začali vytrácet i motorkáři z našich cest. Vlastním úsilím z posledních peněz postavené motorky jsou pomalu nahrazovány supermoderními stroji s katalyzátory a se vstřikováním paliva (Supí hantýrkou tzv. „Braunkami“). Stroji, které jsou svými majiteli přistavovány k autorizovanému servisu i za účelem dohuštění pneumatik. Podobně vypadají také motocyklisté, kteří na těchto strojích jedou vstříc svému osudu. Nectí sounáležitost. Nemají respekt ke svému stroji, zrovna tak jako ke zbytku světa. Vrcholem zábavy na srazu je pro ně progumování zcela nových pneumatik, aby na podzim motorku vyměnili za lyže, prkna, či posilovnu a nepřestali tak dělat „nějaký sport“.

Motorkáři bývali lidé, kteří svět viděli jinak. Toužili po svobodě. Často neměli vůbec nic, hnaní svou těžkou minulostí daleko pryč. Svou svobodu však dokázali chápat a ovládat. Cítili hluboký respekt ke svému okolí, ženám, dětem, přírodě i zvířatům. Ctili silnou sounáležitost. Vždy však byli připraveni pomoci i lidem – nemotorkářům. Existovali jako skuteční rytíři cest. Své stroje udržovali především sami. Milovali je. Často to bylo vše, co ve svém životě měli.

Hlavním cílem našeho sdružení je se situací moderního světa nenásilně bojovat. Snažit se stroje chápat v jejich původním smyslu. Ctít cestu i osud, který nám cesta připraví. Vypořádat se s ním. Rozumět dobře svým strojům a tyto stroje udržovat a zvelebovat, jelikož jsou tím nejlepší majetkem, který ve svých životech máme. Na naši práci na těchto strojích jsme pyšní a je nám ctí – může být otázkou života a smrti. Naší snahou je napomoci udržet komunitu, která ještě dokáže svým strojům i zákonům cest porozumět. Bytí motorkářem totiž není otázkou věku nebo peněz, ale čistoty úmyslu, trpělivosti a do jisté míry i víry a osudu. S těmito cíli hrdě kroužíme krajinou pod našim emblémem, který bezmezně ctíme. Našim největším přáním je své ideály, um a poselství předat dál. Člověku s čistým úmyslem, který o to bude stát. Bez rozdílu bohatství, pohlaví a rasy.